Štěpán DOLEŽEL

První rozhovor jsem MUSELA udělat právě se Štěpánem Doleželem, protože to on je tím, kdo jako první přišel s myšlenkou založit školní časopis. Sice už u nás bohužel neučí (z jeho přítomnosti teď těží na zdravce a taky má soukromou terapeutickou praxi), přesto na něj často myslíme a vzpomínáme. A hlavně DĚKUJEME! A mimochodem - Štěpán je náš absolvent.

Čím vás nadchla psychologie? Proč zrovna ona?

Mě zaujala už tady na SPgŠ. Spousta věcí, které zazněly v hodině, jsem si pak ještě vyhledával doma, ale spíš jsem se zabýval sociální psychologií (např. testy, jak se bránit proti stresu…). Poté na vysoké škole jsem k tomu začal mít osobnější vztah, našel jsem si směr, kterému se chci i nadále věnovat. Řekl jsem si, že to chci zkusit, půjdu do toho, že otevřít si praxi a věnovat se psychoterapii je můj sen.

Jakou vysokou školu jste studoval?

Mám dvě. Jednu mám v Ostravě, bakaláře, a potom mám v Olomouci teologickou fakultu, obor Sociální práce a psychoterapie, takže k učení a k psychoterapii to byla kostrbatá cesta. Tady na střední jsem totiž chodil na Soc. činnost, což je obor, který teď už není otevřený, a tam ta kostrbatá cesta začala. Takže vztah k těm lidem, tím, jak jsme si prošli různorodou praxí, ať jsme byli s dětmi nebo seniory, v podstatě tohle je to, co mi otevřelo nové možnosti.

Máte rád svou práci?

Já ji miluji (smích). Teď se ptáte na práci jako psychoterapii nebo učitelství? (Můžete obojí). Obojí. Vždy jsem si říkal, že je učitelování náročné povolání a nebyl jsem si jist, zda se na to hodím nebo jaký k tomu budu mít vztah. Vždy jsem si říkal, že učitel je ten chytrý člověk, co ví odpověď na všechno. Náročné mi to přijde kvůli dětem v tom smyslu, že je lehké je trestat, ale náročnější je odměňovat, a aby je to bavilo. V tom ohledu musíte pořád něco nového vymýšlet, každá třída je jiná, přijde mi skvělé, jak na jedny ta aktivita funguje, na druhé, i když jsou stejně staří, musíte použít něco jiného. Je skvělá ta pestrost, jak musí člověk osobně žáky poznat, aby dokázal to, že je to bude bavit (A vy jste učitel, co rozdává spíše odměny nebo tresty?) Naučil jsem se od své bývalé učitelky, kterou jsem měl na pedagogiku, že i tresty byly za odměnu. Já se snažím více motivovat než trestat. Co se týče psychoterapeutické praxe, je to zajímavé. Doporučuji všem, kteří mají ten sen podobný jako jsem měl já, chtějí pracovat s lidmi nebo být psycholog, psychoterapeut. A už třeba teď víte, že by vás to bavilo, naplňovalo. Držte se této myšlenky a jděte si za tím! Ta cesta je dlouhá a náročná, ale krásná, a na konci je odměna. Pro mě je odměna například v tom, že za mnou někdo přijde, a pak mi píše zprávu po několika sezeních, že mu to pomohlo a cítí se líp. Skvělý pocit.

Máte na tuhle školu hezké vzpomínky?

Jako student určitě. Ve třídě jsem byl jediný kluk a vzpomínky mám krásné. Studium bylo náročné, něco mě bavilo míň, něco víc. Poznal jsem spoustu přátel, mám spoustu zážitků. Praxe pro mě byla nejpřínosnější. My jsme dělali aktivizační činnosti: zpívali, tančili. Byli jsme v družině, školce, v zařízení pro lidi s mentálním a tělesným postižením. Odnesl jsem si z toho hodně věcí i otázek, na které jsem si potřeboval odpovědět.

Vídáte se ještě s někým z doby, kdy jste sem chodil na školu?

Občas se s někým potkám. Maturoval jsem 2016. Jako celá třída jsme se od maturity zatím neviděli. Ale v kontaktu zůstáváme.

Vrátil byste se na tuhle školu, kdybyste mohl? Dejme si situaci, že znova děláte přijímačky a vybíráte školu, kam půjdete.

Troufnu si říct, že určitě ano. Šel bych, a kdyby se neotevřela soc. činnost, i tak bych pak možná šel na ped. lyceum.

Máte nějakou radu pro aktuálně studující?

Cítím, že ta atmosféra tady je moc přátelská. Když třeba někoho něco trápí, mám pocit, že tady na této škole je vztah mezi žákem a učitelem velice přátelský. Myslím, že pokud tu mají studenti s čímkoli problém, mohou jít za kýmkoli a svěřit se. A rada do budoucna? Pokud se student chce věnovat práci s lidmi, jakkoli, myslím, že tahle škola je pro to dobrý základ. Když je vůle, tak to jde. Jít si za svým, k tomu, co chce dělat. Maximálně bojovat, aby to vyšlo. Cesta není vždy rovná. I já měl pár krizí. Např. jsem měl dobu, kdy všichni mí vrstevníci začali chodit do práce a kupovat si auta a tak.      I mě tohle lákalo, ale motivace, že si jednou otevřu svou vlastní praxi byla silnější a dokázal jsem to. Jít si za svým a bojovat. Výsledek za to stojí. Učím psychologii a otevřel jsem si svou praxi.

Rozhovor pro vás pořídila Lucie Králová